Již drahnou dobu sleduji na internetu tvorbu inspirativního člověka - je to Američan, žijící v Japonsku, kde platí za jednoho z největších odborníků v oblasti tradičních japonských hliněných omítek. Jeho jméno je Kyle Holzhueter a vedle omítek je také odborníkem na permakulturní, soběstačný a udržitelný způsob zemědělství. Na svém venkovském pozemku v Japonsku pořádá každoročně mnoho pracovních akcí, kde předává své nabyté znalosti. Více o něm např. v tomto videu na NHK World Japan.
Inspirována nejen tímto člověkem jsem se začala zajímat více o japonské tradice přírodního stavitelství. Kyle se na svém webu rozepisuje o nástrojích, které omítkáři v Japonsku používají. Plně fascinovaná budu těmto nástrojům věnovat první část hliněné exkurze na dálný Východ. Připravte si Senchu či Genmaichu a pohodlně se usaďte.
Hlína a čaj
Tradice hliněných omítek je v Japonsku spojena s čajem a čajovými obřady. Dle estetiky wabi-sabi (přijetí krásy věcí v jejich pomíjivosti a nedokonalosti) byly totiž omítány interiéry prvních čajoven (chashitsu) právě hlínou. A jak se zemí šířila obliba pití čaje, zrálo také umění finálních hliněných omítek v Japonsku.
Strach z ohně a vody
Od pradávna je nepřítelem staveb (nejen v Japonsku) oheň. Strach z tohoto živlu vedl stavitele k tomu, aby začali chránit vše cenné tím, že skladovací budovy omítali tlustou vrstvou hlíny. Ta nakonec chránila potraviny i před extrémním počasím a hlodavci. Exteriérové omítky měly být odolné proti velkým dešťům, kterých v zemi není málo a tak se na hlínu začala nanášet tenká vrstva japonské vápenné omítky.
Hladítka
S rozvojem jemných přírodních omítek vznikaly postupně i vhodné nástroje. Japonsko se pyšní největší rozmanitostí hladítek. Pro různé materiály a úpravy existuje více než sto variací těchto nástrojů. Podobně je to také se specifickými lžícemi a nejrůznějšími špachtličkami. Typické jsou krásné, ručně kované nástroje s dřevěnou rukojetí. I s rozšířením dnešního zrychleného a spotřebního stavebnictví existují kováři - např. v prefektuře Yamanishi - kteří udržují prastaré tradice výroby těchto luxusních nástrojů a je to vidět a hlavně cítit při nanášení omítky.
Meč omítkového samuraje
Japonská ocel, často opatřená nátěry, byla typická pro výrobu samurajských mečů. Kovářství je v zemi sakur prastarým řemeslem a výtvarným uměním dohromady. Také hladítka jsou vyráběna z oceli různých temperamentů: od "měkkého" železa (jigane) až po "tvrdou" vysokouhlíkovou ocel (hanyaki), přičemž někde mezi se nachází napůl vypálená hanyaki či olejem vypálená aburayaki. Pozor - nepleťte si temperament oceli s pružností hladítka.
Jigane je nepálené kované železo, které tlačí a tahá materiál. Takové nástroje bývají tlusté, tuhé, těžké. Oproti tomu abarayaki, ocel vypálená, naolejovaná a poté dvakrát vypálená je materiál pružnější a je vhodný pro hlazení omítek a lesklý efekt. Nerezová ocel je pak nejtvrdší, ale může být vyrobena ve velmi tenké vrstvě.
Pozor na vodu
O takové nářadí je potřeba řádně pečovat. Tradiční ocel má tendenci rezivět, pokud se po každém použití neumyje a nevysuší. Pokud nástroje delší dobu nepoužíváte, je také dobré je olejovat, aby nerezavěly.
Kvalitní nástroje se dají pořídit přibližně již od 1000 Kč. V ČR jsem zatím neobjevila plnohodnotného distributora tohoto nářadí. Přímo z Japonska se dají objednat zde. Článek obsahuje i fotografie toho, jak takové nástroje pod rukama mistrů kovářů vznikají.
Prakticky každý den se objevím v nějakém novém prostoru mezi čtyřmi stěnami, obvykle zakrytým střechou - tedy v domě. Ráda si prohlížím v domech interiéry. Díky své profesní deformaci se často zadívám na detaily a nezřídka si říkám, že ten, kdo tu práci prováděl, se mohl trochu více snažit.
Needitovaný rozhovor o mém vztahu k hlíně a stavebnictví obecně.
